A ŽILI SPOLU ŠŤASTNĚ AŽ DO SMRTI

Miláčku vstávej je pět hodin... Pomalu otevírám oči a po paměti kontroluji své polámané tělo. Připadám si, jako by mě přejel vlak. To bu...


Miláčku vstávej je pět hodin... Pomalu otevírám oči a po paměti kontroluji své polámané tělo. Připadám si, jako by mě přejel vlak. To bude tou včerejší 12 hodinovou cestou za teplem, která se nám díky stávkám leteckých společností značně zkomplikovala. Ráno jsme se už byli projít po pláži a chvíli se oddávali slunečním paprskům, únava však převládla a tak jsme po pár hodinách opět ulehli na pokoj.



Nemohli bychom jít zase na pláž? Vždyť to dopoledne bylo fajn, jen tak se válet na pláži a poslouchat šumění oceánu. Hmmm? Můj návrh je nekompromisně odmítnut. Trochu vzdorovitě se soukám do botasek a se snahou tvářit se dotčeně odcházím do koupelny zkontrolovat svůj stav obličeje. NO PANE JO! Asi jsem se do toho zrcadla vůbec neměla koukat! Po pár minutách konstatuji, že je veškerá snaha o nějakou úpravu naprosto zbytečná a tak odcházím sbalit pár věcí na výlet.

Kam vlastně jedeme? Ptám se své drahé polovičky. 
Jedem na Ježíše.
Dneska? Vždyť tam máme jet až ve středu.
Změna plánu lásko.
A nemůžeme raději na tu pláž? Zkouším to znovu.
Ne, a pojď už, uvidíš, že se ti to bude líbit.

Po pár minutách se ocitám v autě s navigací v ruce a kochám se úzkými uličkami Lisabonu. Tady bych mohla bydlet od minuty. Je tu opravdu nádherně. Během krátké cesty zkoumám okolí a než se naděju, jsme na dálnici a najíždíme na most. Vážně vypadá jak Golden Gate. Pomyslím si.

Už ho vidíš? Vyzvídá Franta.
Ne. Kde? Ajo! Vidim! Páni ten je obří

Přemýšlím, jak ho vyfotit během jízdy. Všude je tolik aut, že fotka nepůsobí vůbec tak pěkně jak to vidí moje oko. Most jsme rychle přejeli a za mostem nás navigace i přes nesporný fakt, že socha je vlevo, táhne na druhou stranu. Franta si trochu zanadává, ale i přes značný odpor řídí dle rozkazů navigace. Ano, jak vše napovídá, jedem špatně a půl hodiny se snažíme vymotat z uliček, které nás nekompromisně ženou mimo Lisabon. Po pár chvílích opět v dáli spatřuji sochu a bez váhání odmítám navigaci poslouchat. Na místo poslechnutí rozkazu: "Pokud je to možné, otočte se o 180 stupňů," velím jet za nosem, jinak bychom se tam prostě nedostali. Konečně parkujeme našeho vypůjčeného ďábla a já si tak mohu sochu prohlédnou pořádně,.. prozatím jen zezadu.




Velikost sochy mi vyráží dech, i atmosféra je zde poněkud dechberoucí. Je tak dominantní. Jako by celému městu říkala, kdo je tady pánem! Procházíme palmovým hájem, abychom se dostali přímo k ní, a já fotím jak zběsilá. Trochu se obávám, že mi nebude stačit kapacita karty... Zespoda tedy stačí, ještě ho vyfotím až budeme nahoře... Nějak jsem si neuvědomila, že je Cristo Rei tak vysoko, nesnáším výšky. Přímo pod jeho patu, nás doveze výtah a tak po cestě přemýšlím jaká je asi pravděpodobnost, že mě nahoře odfoukne vítr. Když se dveře výtahu otevírají, má odpověď je zcela jasná. Odfoukne mě to, to je tutovka! Lepím se na zábradlí a trochu nejistým krokem zdolávám posledních pár schodů, abych se dostala na terasu pod Ježíšem. Uf, tady ten vítr není tak hrozný jako uvnitř. To se mi tedy ulevilo. Odsud je výhled ještě lepší než zespoda, jak by taky ne, vždyť jsme o 75 metrů výše. Fotím tedy stejné záběry znovu, jen z větší výšky. 



Jsme tu úplně sami, nikde žádný turista. Zapadající sluníčko zbarvuje okolní krajinu i Ježíše do oranžového odstínu. To je taková romantika, ale kde mám svou drahou polovičku? Je jak na trní, pořád odchází za sochu a ani se semnou nebaví. Co mu je? Snad mu není špatně. Za chvíli konečně přichází a odněkud slyším z reproduktoru hrát hudbu, nějak to podtrhuje tu romantiku a dokonce hrajou tu mojí oblíbenou. Vždyť tu před chvílí nic nehrálo ne? Když se znovu obracím na Frantu, vidím, že klečí a následně začíná něco povídat. Nějak my jeho slova nedávají smysl. Proč mi říká, že by mi chtěl říct, to co předevčírem řekl mým rodičům? Najednou mě oslňuje třpyt diamantu. On si mě chce vzít! Žádost o ruku? Mám pocit, že se rozteču štěstím. Proč mě to nenapadlo? Myslela jsem, že počká až dostuduji, ale on už chce teď. Asi mě vážně miluje! Nohy mám jak zalité v betonu, srdce mi buší jak splašené a ani snad nechci vidět svůj výraz. Z obyčejného kluka, se kterým jsem se seznámila před sedmy lety se z ničeho nic stává princ na bílém koni!.. Miláčku teď bys měla odpovědět. Povídá můj princ. Ano, ano, ano, jak si jen můžeš myslet, že bych řekla ne? No trochu jsem se bál. Odpovídá. Nemůžu ho přestat objímat. Po chvíli, když se z toho štěstí vzpamatuji, opět obracím oči na svůj překrásný zásnubní prstýnek a podrobněji ho zkoumám. 

Líbí se ti? 
Je nádherný. Škoda jen, že je mi tak velký.
Neboj oni ti ho zmenší, je to tam domluvený. Je od Tiffanyho.
Od Tiffanyho? Čelist mi padá až na podlahu. Musel být strašně drahý. Neměl si tak moc utrácet.
Přes rok jsem si dával peníze na stranu, tak abys to nepoznala. Chtěl jsem pro tebe něco jiného, něco co nemá každá, prostě něco tak jedinečného jako jsi ty.

Po těchto slovech roztékám ještě více. Popadá mě za ruku a říká, že už musíme jít. Máme rezervaci v restauraci Sacramento. Jídlo je tu opravdu výtečné a prostředí jak stvořené pro zásnubní večeři. U vchodu nás vítá mladý muž, který nám bere kabáty a odvádí nás po úzkém schodišti nahoru na balkonek, kde je přichystán stolek s krásným pugetem gerber. Gerbery jsou mé oblíbené. Nikdy jsem si nevšimla, že je tak všímavý, dnešek má opravdu promyšlený do detailů. Po večeři odcházíme na pokoj a po rychlé sprše se uvelebuji v posteli. Dnešek byl opravdu náročný. Jsem tak unavená, že bych od minuty usnula. Můj princ však ještě zapíná film Snídani u Tiffanyho s mou oblíbenou Audrey, a krátce dodává, že až přijedeme domů, tak mám v Praze domluvenou Snídani u Tiffaniho. Zadívám se na film a po Audřiných slovech ,,A teď už ani slovo, dobrou noc Frede" stejně jako ona usínám v obětí svého muže budoucnosti.

Příběh z března 2013



You Might Also Like

5 komentářů

Flickr Images